Stěžery - Historie

Historie

777 LET STĚŽER 1229 - 2006

Zvláštní rok 1989 a Stěžery

Rok, který pootočil kolem evropských i našich národních dějin. Uzákoněná a od února 1948 vedoucí politická síla, Komunistická strana československa,

po 17. listopadu 1989 ztratila moc. Perestrojka v Sovětském svazu způsobila, že Gorbačov oznámil našim vůdcům prezidentovi Gustavu Husákovi a generálnímu tajemníkovi Miloušovi Jakešovi, že konečně nám do našich věcí nebudou mluvit a vojensky nezasáhnou, i když u nás mají svá vojska. Tak se bezmocná KSČ položila a disidenti v čele s Václavem Havlem, za pomoci studentů, po násilném potlačení demonstrace 17. listopadu 1989 zavedli pokus o demokratický stát.

A ve Stěžerách? Největší událostí roku 1989 bylo otevření stěžerského „Prioru“. Po dlouhých debatách v Národní frontě a Jednotě v Novém Bydžově bylo na MNV (Místním národním výboru) odsouhlaseno neopravovat malé prodejny potravin, masa, mlékárnu a papírnictví, ale postavit veliké „Nákupní středisko“. V roce 1987 začala stavba a předseda MNV Svatopluk Kněžour nevěděl kam skočit, materiál se sháněl obtížně a ještě horší byla pracovní síla. Vedoucí stavby Luděk Červinka se rád spolehl na veselého mistra Františka Virta, který byl duší stavby. Nejhorší, že se pracovalo většinou brigádně v akci „Z“(zvelebení), kdy byli občané přesvědčováni, aby přišli zdarma pracovat o sobotách a nedělích. Každý měl doma své práce dost a ve všední dny po práci ještě druhá směna? Bylo vše složité. Kolem mistra Virta se vytvořila parta důchodců, která zachraňovala stavbu. Na pomoc se přesvědčovali Požárníci, Sokolové, Svazarmovci, mládež z SSM i Svaz žen. Lidi nadávali občas chodili na brigády, až se opravdu dílo podařilo. Krásné jaro a rozkvetlý duben urychlil dostavbu, a tak 28. dubna ženy hrabaly a zametaly kolem Nákupního střediska a připravovaly vše na slavnostní ráno. Ráno bylo šokující. 15 cm nového sněhu rozlámalo kvetoucí rybízy a stále chumelilo. To však neodradilo naši dechovku „Stěžerandu“, která nastoupila pod Švehlovu lípu a hrála veselé písničky, než se na ně ulomila větev. Pak předseda MNV Svatopluk Kněžour všem poděkoval, přestřihl pásku a koupěchtivý dav roznesl bláto po novém obchodě.

To ale nebylo vše. Zároveň se přes obec ještě dělala nová vozovka, vyvážely kostky, opravovaly kanály a pokládal asfalt.

Od Zámku se kopal vodovod s přípojkami až k paní Vlaďce Smolové. V Mateřské škole se opravovala kotelna a mistr Virt ještě stihl nastavit komín.

Čestná uznání za aktivitu od ONV dostali předseda Sv. Kněžour, předseda občanského výboru MuDr. Široký a Jana Němečková.

Mateřská škola pod vedením ředitelky Zdeny Moravové měla 46 dětí a s učitelkami Salabovou, Loudovou a Jeřábkovou zahájily nácvik Spartakiády. Kuchyň vedla paní Pešková, vařila paní Vítová a Beníčková. Školnicí byla paní Barnetová, uklízela paní Chmelová.

Základní školu za řízení Jaroslava Bendy navštěvbovalo 101 dětí. Paní učitelky Němečková a Tušicová podle nařízení neznámkovaly děti v první třídě a ještě v druhé třídě se slovně hodnotilo.

Socialistický svaz mládeže vedla Lenka Kučerová s velkou partou mladých, kteří se dali do oprav klubovny, uspořádali velikonoční turnaj ve stolním tenisu, jezdili lyžovat na umělou hmotu na Nový Hradec a hlavně zavedli nové pojetí „Kácení májů“, kdy mladík dívku přenesl ve vratech přes položenou májku a před domem si zatančili. Po listopadu SSM zaniklo, mládež přestala být kontrolována KSČ a nazvali se „Svaz mladých“. Pak ještě o klubovnu oprávněně požádal Junák, který ji pod vedením Jaroslava Jeřábka v roce 1968 stavěl. Tak zanikl mládežnický spolek ve Stěžerách.

TJ Sokol vedl předseda Josef Kříž a v tělocvičně cvičila starší děvčata pod vedením Míly Kučerové. Až 30 žen cvičilo na hudbu kondiční gymnastiku s Lenkou Kučerovou. Přes zimu vedl Ing. L.Tomášek mužskou odbíjenou. Osamostatnil se oddíl košíkové, kdy 45 děvčat vedla paní Ježková a Otavová. Turistický odbor vedl Roman Dvořák, kdy jezdili na kolech, lodích i pěšky a pořádali turistický tábor. Lyžařský oddíl pod vedením Radoše Rykla vedl tradiční lyžařskou školu pro 40 dětí a staral se o sokolské chaty v Obřím dole.

V oddílu kopané se staral pan L. Balcar o 21 starších žáků, organizoval turnaj Josefa Preislera a ještě velký červnový turnaj rodin v odbíjené. Fotbalové elévy vedli pánové Ježek, Bureš a Šanc. Oddíl mužů měl mnoho přestupků a dorost pro obdobné nedostatky byl rozpuštěn. Plot hřiště se rozpadá, skok daleký je zničen, hrací plocha je slušná. Bohužel mnoho rodičů nepodporovalo sportování svých dětí.

Toto je nástin života v naší obci roku 1989, kdy politický otřes ve Stěžerách nebyl znát, činnost MNV běžela v zajetých kolejích, svobodné volby se teprve připravovaly, a tak i vánoce byly teplé + 12°C.

(podle kroniky obce OK)

O minulosti a jménu a o nejstarších dějinách Stěžer
Jaroslav Honc

1.část

Protože nejstarší dějiny Stěžer v době prvobytně pospolné společnosti není historických zpráv, protože se v písemných historických pramemech připomínají poprvé až r. 1223. Při vylíčení začátků Stěžer je třeba využít archeologické nálezy a analogie vývoje staroslovanské společnosti a zemědělských sídel v době předhistorické a raně historické v oblastech se zachovalými historickými prameny a o rozbor sídlištní situace a jména obce Stěžer.

Je nesporné, že Stěžery jako sídlo slovanského rodu Stěžerů existovaly již dávno před rokem 1229. Katastr Stěžer náleží svou východní částí k oblasti dnes zelinářské a řepařské půdy, která byla před 1500 lety v době příchodu Slovanů do Čech a do dnešního Hradecka travnatou, bezlesou stepí. Tato step byla malou obměnou velké středočeské lesostepi prostírající se daleko kolem hory Říp, kde později vznikl kmen Čechů. Rozkládala se na západ od Labe až k Jaroměři, na sever byla ohraničena lesnatými návršími na úrovni Hořiněvsi, na západě pásem lesů dodnes oddělujícím Hradecko od Nechanic a Bydžovska a na jihu lesy a bažinami v úrovni dnešních Opatovic a Osic.

Prvním Slovanům, kteří se v rodových skupinách usazovali v nejúrodnějších částech Čech, neušla úrodná půda stěžerského katastru, ať již se o ni zajímaliu jako zemědělci či zpočátku více jako chovatelé početných stád hovězího dobytka. Archeologické nálezy z doby hradištní, tedy z období po r. 500, dokazují, že příslušníci neznámého slovanského rodu se usadili i v katastru obce Stěžer. Nebyli jeho prvními obyvateli, protože arceologické nálezy dokazují osídlení katastru již v době kamenné a římské. Slovanští obyvatelé se zde však udrželi natrvalo a jejich osada byla podle svých obyvatel pojmenována "Stěžery".

Slovanské rody usazené v oblasti na západ a severozápad od pozdějšího Hradce Králové označovaly své vsi a dvorce nejčastěji podle názvu rodů. Vznikly tak názvy obcí dvojího druhu: rod Plačiců dal jméno vsi Plačicím, rod Osiců sídlil v Osicích, rod Charbuziců v Charbuzicích a rody Všestarů, Holovousů, a Mžanů sídlily ve vsích Všestary, Holovousy a Mžany. Pro některá stará slovanská sídla se původní názvy odvozené ze jmen rodů nedochovaly a sídla mají název novější nebo atypický (Plotiště, Chlum, Svobodné Dvory). Název Stěžer náleží do skupiny nejstarších místních jmen nejtíže vysvětlitelných, protože snad navazují na zachovaná místní a rodová jména předslovanských obyvatel Čech. Zatímco jména druhu „Zdiby, Všechromy, Kryry…“ vzdorují všem pokusům o vysvětlení vzniku a významu, pro jméno „Stěžery" lze pravdě blízký výklad nalézt. Byl také již hledán, uvažovalo se o souvislosti se stožáry, které sloužily jako poplachové signály ohněm, s nedoloženým jihoslovanským pojmem „stěžer“ pro rodový majetek či s bájným zakladatelem uhlířem Stěžerem. Takové výklady však nejsou správné.

Při výkladu jména Stěžer je třeba vycházet z nesporného zjištění, že je původně označením území zabraného rodem Stěžerů, podobně jako jméno „Čechy“ označuje území obydlené kmenem Čechů. Označení rodu Stěžerů v nejstarší době před provedením změkčení znělo pravděpodobně „Stezarové“ a znamenalo tedy snad „ hlídače stezek, ty, kteří stíhají vetřelce, či ty, kteří sídlí v blízkosti stezky“.

Stěžery leží skutečně mezi čtyřmi pradávnými předhistorickými obchodními a vojenskými stezkami a pozdějšími silnicemi dálkového významu. Těsně při východní hranici katastru probíhá od severu k jihu stezka spojující lesnaté Podkrkonoší a význámné obchodní středisko Chrudim. Těsně při jižních hranicích jde dodnes silnice spojující Hradec Králové a Prahu. Vlastním katastrem Stěžer procházela významná silnice, dnes zachovaná u cihelen a ústící do Hradce Králové za bývalou Škodovkou ulicí Stěžerskou, spojující Hradec Králové s hradištěm Nechanice a Bydžovem a konečně na západě katastrem obce Stěžírky probíhá odbočka a zkratka předhistorické stezky polské, spojující Prahu přes Náchod s Polskem, odbočující ve Lhotě pod Libčany od stezky vedoucí přes Hradec Králové, kolem těchlovického lesa a mezi Stěžírkami a Charbuzicemi křižující silnici bydžovskou. Takové soustředění stezek přinášelo nutnost řady vojenských a obranných opatření, která se především dotýkala nejbližších obyvatel, tedy rodu Stěžerů. Nebylo by tedy divu, kdyby právě blízkost vojenských a obchodních stezek dala rodu Stezarů, pozdějších Stěžerů, jeho jméno.

Vojensky exponovaná poloha obce Stěžer, daná stálým nebezpečím a stykem s přátelskými i nepřátelskými použivateli komunikací a nevelkou vzdáleností od kmenového hradiště na místě dnešního Hradce Králové, jistě určila charakter a osudy Stěžer, i když zůstanou z největší míry nepoznatelné a nejasné. Stěžery musely počítat s nepřátelským ohrožením a udržely si tedy pro obranu nejvhodnější půdorys okrouhlice, otevřené jen jediným úzkým, snadno zahraditelným vchodem a zároveň východem z návsi. Takový půdorys si dodnes zachovaly sousední Plačice, ležící též v bízkosti silnic. Také samostatné opevnitelné dvorce mezi Hradcem a Stěžerami, později nazvané Svobodné Dvory, vznikly v bezpečné vzdálenosti od silnic a měly snad podobnou funkci jako ves Stěžerů, pokud se vůbec i na jejich území též název Stěžery či Charbuzice nevztahoval. I název rodu Charbuziců lze totiž vyložit jako „ ozbrojení strážci a hlídači“ v souvislosti s obranou a strážní funkcí v blízkosti silnic.

Více než odvratitelné nebezpečí přicházející s vojsky a obchodními karavanami podél stěžerských polí ovlivnilo další dějinný vývoj Stěžer pozvolné rozpadání rodového zřízení a vznikání feudálních forem ovládání dosavadních svobodných rodů a obcí. Na místo rodových náčelníků nastupují feudální vladykové s trvalou správní a vojenskou i hospodářskou funkcí a s mocí založenou na mimoekonomickém přinucení. Až do upevnění feudálního společenského zřízení se charakter moci mnoho nelišil od předchozího rodového uspořádání a byl zpočátku snesitelnější. Jestliže tedy někdy nedlouho před rokem 1229 vnikl do prosté rodové struktury vsi Stěžer v podobě cizího vladyky nový prvek či jestliže dosavadní náčelník si přisvojil vůči kolektivu příbuzných rodin feudální práva a nadřazenost, byl to jen nezbytný důsledek vývoje společnosti. I bez toho dávno mezi jednotlivými kdysi úzce příbuznými rodinami nebylo rovnosti. Některé rodiny již zvětšily plochy svých polí na úkor svých sousedů a možnost vojenské služby dávaly volnost k rozdílnému majetku. Rozhodující obrat nastal, když samozvaný vladyka či rodový náčelník mohl svou uchvácenou moc zužitkovat a nalezl někoho kdo ji dokázal využít ještě lépe a chytřeji. Tímto pokračovatelem ve feudálním znevolnění svobodných rodin stěžerských obyvatel se stal r. 1229 klášter benediktinů v Opatovicích u Hradce Králové.

Redakční poznámka: Základní poznatky o historii Stěžer shromáždil stěžerský rodák Dr. Jaroslav Honc. Jeho selský původ – Honcové žili na stěžerském gruntě již od druhé poloviny 17. století – jej předurčil ke studiu historie jeho rodné obce, kterou dovedl do roku 1848. Stěžerskou monografii dokončil ještě za studií na filozofické fakultě dne 20.února 1951 a věnoval v rukopise stěžerskému MNV a kronikáři Otto Kučerovi. Je tedy dosud nepublikovanou Honcovou prvotinou a jednou z prvních českých historických monografií venkovských obcí vůbec.
OK

O minulosti a jménu a o nejstarších dějinách Stěžer

Jaroslav Honc 2. část

O první proměně Stěžer

První český král Vratislav I. založil roku 1086 na místě malého kostela a sídla, kde žil osamělý břevnovský mnich, v dnešních Opatovicích velký klášter pro mnichy benediktinského řádu a podle víry své doby si tímto aktem zajistil posmrtné blaho a místo v nebi. Podstatnější však bylo, že tímto v nevelké vzdálenosti od Stěžer vzniklo mocné centrum hospodářské. Benediktinští mniši rozuměli dobře nejen svému kněžskému zaměstnání, ale v krátké době získali od přemyslovských panovníků řadu celých slovanských vsí i jednotlivých dvorců svobodných usedlíků například v Osicích, Plačicích, Přelouči a jinde. Opatovický kláštěr pak hromadil další pozemkový majetek a nechával si darovat a později i kupoval další vsi, jejichž obyvatelé se mezitím dostali do feudální závislosti a byli pak spolu se vsí prodáni klášteru. A tento osud potkal i první znevolněné obyvatele Stěžer někdy před rokem 1229. Záznam o koupi Stěžer pro opatovický klášter je zachován v listině krále Přemysla Otakara I. z roku 1229, ve které král opatovickému klášteru potvrzuje jeho rozrostlý soubor majetku a přitom se zcela mimochodem zmiňuje o tom, že získal svým královským prostřednictvím pro klášter celou ves Stěžery a zaplatil ji klášterními penězi. A to je jediná zmínka historických pramenů o dvousetletém panování kláštera opatovického ve Stěžerách. Stěžery zůstaly v majetku kláštera až do jeho rozboření v husitských válkách a tvořily nejsevernější výběžek opatovického panství. Bohužel husitský pogrom rozmetal vše a o Stěžerách ani o ostatních početných obcích opatvických mnichů se nezachovaly písemné záznamy, tak dokonalá byla zkáza kláštera a jeho písemností v dubnu 1421. Několik listin opatovických mnichů se zachovalo v opisech v jiných kláštěrech a jen velikému úsilí opatovické rodačky, univerzitní profesorky E. Nohejlové se podařilo podle sporých historických zpráv vylíčit dějiny opatovického kláštera z let 1086 – 1421.

Pro další osud obce Stěžery se stala rozhodující mimořádně živá hospodářská činnost kláštera, kterou vyvíjel v oblasti rozšiřování počtu poddanských vesnic a poddanských rodin. Všechny kláštery feudální doby i ostatní církevní vlastníci půdy předčily daleko ve vytváření feudálních panství vznikající šlechtu své doby a byly jí přítažlivým vzorem. Klášter měl zajištěnou přízeň přemyslovských panovníků a neměl do husitských válek ve východních Čechách bohatstvím a hospodářskou mocí sobě rovného. Mohl se bez bav odvážiti i těch nejsmělejších hospodářských podniknutí. Mezi nejvýnosnější akce velkých feudálů 13. a 14. století v Čechách náleželo zakládání nových vsí. Opatovický kláštěr jich na území, které od svých královských příznivců dostal v ohbí řeky Labe, založil celou řadu, například Praskačku, Urbanice, Pohřebačku a četné jiné. Stejně výnosné ale náročnější bylo přeměňování starých slovanských vesnic na velké vesnice podobné nově založeným. Bylo přitom nutno vyvlastnit všechny znevolněné, kdysi svobodné vlastníky statků a na jejich polích a na obecní půdě usadit nové, přivedené poddané.

Také Stěžery potkal tento osud, když dospělo opatovičtí benediktíni k názoru, že dosavadní pozemkové renty odváděné klášteru od několika málo stěžerských poddaných jsou jen malou částí příjmu, které by jim ve Stěžerách mohly plynout. Provedli proto zábor všech stěžerských usedlostí a polí a celý katastr dali vyměřit na několik desítek úzkých pásů polí směřujících přesně od severu k jihu a přidělili je nově získaným poddaným, kteří si k nim vystavěli novou mnohem větší ves, modernější Stěžery.

Nové Stěžery měly nejméně trojnásobný počet obyvatel a také rozsah obdělávané půdy se zvětšil. Staré slovanské Stěžery měly snad pět dvorců sotva s více polmi nad 100 hektarů. Kolonisační Stěžery vybudované opatovickým kláštěrem v neznámé době, snad za vlády Jana Lucemburského před více než 600 lety na troskách starých Stěžer měly již 15 poddanských statků a statek fary a snad i svobodného rychtáře a jistě aspoň 400 hektarů polí. Takové enormní zvětšení nebylo v předhusitské době zvláštností, naopak spíše pravidlem. Závažnějším však byl finanční zisk feudálního vlastníka půdy zabrané stěžerským poddaným. Každý nový majitel statku ve Stěžerách byl povinen k placení peněžní renty a naturální renty. Průměrný lánový statek platil ve dvou ročních splátkách 48 stříbrných grošů, dával jedno vepřové plecko do kláštera a odváděl po 4 korcích pšenice, ječmene a ovsa a 30 vajec. O tomto výnosném podniku opatovického kláštera a o velké přeměně Stěžer se nezachovaly historické zprávy. Jasně však o ní mluví soupis stěžerských poddaných z r. 1547, rozdělení stěžerského katastru se zbytky dlouhých lánů v části stěžerského katastru mezi cestou ke Hřibsku a Červeným kopcem a jediný zachovalý lánový pás, který se později dostal do majetku plačických poddaných a je dodnes součástí katastru obce Plačic.

V určení doby, kdy se provedla proměna starých slovanských Stěžer na nové kolonisační Stěžery, by nejlépe pomohl starý stěžerský kostel, kdyby byl zachován. Není pochyby, že byl založen až v nových Stěžerách a podle jeho stavebního slohu by bylo možno soudit alespoň přibližně o době druhého založení Stěžer. Poprvé se stěžerský kostel a fara připomínají roku 1355. Malou náhradou za zbořenou stavbu je poznání, že kostel byl již tehdy zasvěcen svatému Marku. Je jen málo kostelů v Čechách, které mají toto nezvyklé zasvěcení. Takovýto výběr patronů pro nové kostely je častý ve 14. století a právě o císaři Karlu IV je známo, jak ctil památku evangelisty Marka; dostal tedy stěžerský nový kostel zasvěcení podle moderního světce. Stěžerská farnost byla stejným produktem síly a bezohlednosti opatovických benediktinů, protože stará ves Stěžery jistě náležela k hradnímu kostelu v Hradci Králové a její vynětí z pravomoci hradeckého arciděkana, provedené ještě před založením farních erekčních knih Arnošta z Pardubic před rokem 1348, jistě vyžádalo mnoho úsilí.

Touha po rozmnožení peněžní a naturální pozemkové renty a neodvislá hospodářská a politická pozice opatovického kláštera daly Stěžerám před více než 600 lety novou tvářnost, zvětšily jejich rozsah, začlenily jejich obyvatele do obrovské nevolnické rodiny opatovického panství a přinesly jim kromě pomíjivé právní bezpečnosti samostatnou faru a kostel. Na celá tři staletí vývoj na této situaci nemohl mnoho změnit.

O Stěžerách po husitských válkách a o vládě města Hradec Králové

Jaroslav Honc

3. část

Vzplanutí husitské revoluce r. 1419 a odboj českého lidu proti bohatství a moci klášterů a církve přinesl naději na zlepšení situace stěžerským nevolníkům stejně jako tisícům dalších poddaných na církevních velkostatcích. Husitské revoluční hnutí na Královéhradecku bylo dostatečně radikální a takové naděje se zpočátku nezdály nesplnitelné. Do dvou let byla moc Opatovického kláštera spojenými silami měšťanů hradeckých a vojsk Diviše Bořka z Miletínka a Alše z Rýzmburka zničena a pevný klášter Opatovický rozbořen tak, že je dnes možno jen přibližně ukázat místo, kde stál.

Od roku 1421 přestali být tedy stěžerští poddaní poplatni benediktinskému klášteru v Opatovicích. Ale již na jaře téhož roku poznali, že poddanské poměry a jejich platební povinnosti touto zdánlivě revoluční změnou dotčeny nebyly. Stěžerští se stali od roku 1421 poddanými husitského města Hradec Králové a odváděli svých 48 stříbrných grošů, osevní obilí, púlkopu vajec a vepřové plece ne již na Opatovický klášter, ale na hradeckou radnici.

Bezmála však Stěžerákům mohlo být hůře. O dědictví a kořist vybojovanou svorně Hradeckými a Divišem Bořkem z Miletínka na mocném Opatovickém kláštěře vzplanul těsně po Žižkově smrti boj mezi bývalými spojenci. Diviš Bořek si založil na Kunětické Hoře u Pardubic velký hrad a vystoupil s nároky na další vesnice dříve náležející klášteru a na základě dřívější dohody mezi ním a městem Hradec Králové ponechané městu Hradci. O ves Plačice spolu válčili dva roky. Nakonec zůstalo při starém stavu, město Hradec Králové si podrželo bývalé opatovické vesnice severně od Plačic a kunětickohorský pán si ponechal větší část jižní. Stěžery tedy spolu s dalšími desíti vesnicemi vytvořily základnu mocenské a hospodářské politiky královského města Hradec Králové a po málo letech kromě této skutečnosti nebylo nic, co by husitskou revoluci připomínalo. Hradečtí měšťané byli jistě vrchností přijatelnější, dosazovali na stěžerskou faru jen husitské kněze nebo do stěžerského kostela posílali své kněze z Hradce Králové a spokojovali se s pevnými platy a dávkami stěžerských poddaných. Stěžery měly i v rámci rozsáhlého a zvětšeného panství hradeckých měšťanů vždy mimořádně příznivou pozici. Na konci panování hradeckých měšťanů jsou Stěžery výší peněžní pozemkové renty osmou vesnicí v pořadí 42 vesnic, které městu před rokem 1547 patřily.

Obec Stěžery za vlády města Hradec Králové získala značnou samosprávu, měla vlastního rychtáře a konšely, dostala do své správy majetek kostela a ve vsi zřídil bohatý hradecký měšťan Jan Karásek ze Lvovi krčmu, ve které čepoval pivo ze svého pivovaru v Hradci Králové. Od statků stěžerských poddaných získali někteří hradečtí měšťané koupí louky a pole. Své poddané umělo město Hradec Králové hájit i proti tak mocnému pánu, jakým byl Vilém z Pernštejna, majitel panství Kunětické Hory a Pardubic a roku 1510 s ním uzavřelo smlouvu, podle které nemusely obě strany vydat ty poddané, kteří na jejich panství přišli z panství strany druhé; přitom se výslovně připomíná pernštejnský poddaný Jan ze vsi Velín, nyní usazený na panství hradeckých měšťanů ve Stěžerách.

Roku 1522 bylo panství hradeckých měšťanů ve Stěžerách ohroženo nejslavnějším tehdejším právníkem Viktorínem Kornelem ze Všehrd, který si vyhlédl nejlepší hradecké poddanské vsi Stěžery a Lochenice jako zástavu ve vyhraném sporu proti městu, ale měšťané rádi zaplatili hotovými penězi, jen aby o Stěžery nepřišli. Po 25 letech se však ztrátě Stěžer neubránili. Město Hradec Králové se činně účastnilo protihabsburského odboje r. 1547 a povstalo proti Ferdinandu Habsburskému, aby hájilo své politické a náboženské výsady spolu s ostatními českými městy. Král však povstání potlačil a svého vítězství využil k tomu, aby nebezpečně zmohutnělou moc svých královských měst zlikvidoval. Toho dosáhl prostou cestou konfiskace všech majetků povstalých měst. Město Hradec Králové ztratilo touto konfiskací nejen své poddanské vesnice, dobyté v husitské revoluci, ale i vesnice později přikoupené a octlo se rázem r. 1547 tam, kde bylo před husitskou revolucí. Jen několik málo vesnic bylo jim pak králem vráceno, ale Stěžery mezi nimi nebyly.Většinu konfiskovaného panství města Hradec Králové koupil od krále lacino pardubický Jan z Pernštejna a se ziskem ji pak dále prodal. Stěžery podržel necelé čtyři roky. Za tuto krátkou dobu je stačil i administrativně zapojit do svého obrovského pardubického a kunětickohorského panství a díky tomuto administrativnímu opatření se zachoval první soupis stěžerských poddaných v pardubickém urbáři.

Urbář kromě toho eviduje menší částky platů za pole, vykoupená hradeckými měšťany a naopak z polí u města přikoupených ke stěžerským poddanským statkům. První soupis stěžerských poddaných z r. 1547 ukazuje přesvědčivě vyváženou majetkovou strukturu obce a její český ráz, také jeden závažný zjev, protože jediný jménem známý obyvatel Stěžer z doby vlády kláštera opatovického, poddaný Henzlin, má r. 1362 německý tvar jména. Nejcharakterističtějším rysem Stěžer před rokem 1551 je však naprostá jednolitost obce, ve které je všechna půda ve vlastnictví a užívání poddaných či hradeckých měšťanů a ve které feudální majitel vsi, město Hradec Králové a pak Jan z Pernštejna, nemá v bezprostředním vlastnictví půdu žádnou. Tento stav však ke škodě Stěžer neměl trvati dlouho.

Historie Stěžer do 20. století

První archeologické nálezy spadají až do doby kamenné, další z doby římských kolonií. V době hradištní stávalo ve Stěžerách 5 hospodářských usedlostí. V roce 1229 koupili Stěžery od Přemysla Otakara I. mniši benediktýnského kláštera z Opatovic nad Labem. Ti zde silně utužili poddanství. V roce 1300 měly Stěžery 15 nevolnických statků, faru a svobodného rychtáře. Po husitských bouřích, kdy byl opatovický klášter rozmetán, změnily Stěžery několikrát majitele, až v roce 1551 je koupil jihočeský zeman Felix Pravětický z Pravětic. Po Bílé hoře byl jeho majetek zkonfiskován a Stěžery opět měnily majitele. V roce 1632 se stala obec majetkem rodu Harrachů. Ti zde v roce 1652 vystavěli dřevěný pivovar a převedli Stěžery na feudální velkostatek. Stěžery se rozrůstaly a koncem 17. století zde žilo už na 30 nevolnických rodin. Vrchnost stále ještě vyžadovala robotu. Např. 13 dní v roce doživotně se muselo robotovat za povolení k sňatku. Za neplnění povinností roboty následovalo bití na lavici ve dvoře zámku či vězení. Harrachové vládli vesnici až do roku 1920.

KRONIKA OBCE STĚŽÍRKY

Vesnička Stěžírky dříve Stěžerky má písemné památky z r. 1229, ale existovala jistě dávno před tímto letopočtem. Název Stěžerky byl během několika desetiletí přeměněn na Stěžírky.

V okolí Stěžer, Přímů a Jehlice byly nalezeny kamenné nástroje a sídliště z mladší doby kamenné tj. 5000 let p. n. l. Již v této době vznikali kolem vodních toků a rybníků první vesnice. Na přiloženém situačním plánku vesnice z r. 1615 - 1654 je znázorněn rybník s přítoky dvou potoků pramenících pod lesy. Jistě dobré místo na osadu. Ještě v 9. století žili tito osadníci v Čechách svobodně v kamenných společenstvích. Účastnili se zemědělských prací na společné půdě a chovu domácích zvířat.

S příchodem Přemyslovců na trůn došlo v 10. století k úpadku sjednocení Čech a vznikl feudální stát. Z dříve svobodných osadníků se stali poddaní. Za užívání půdy, která jim nepatřila museli pánovi odevzdávat část zemědělských výrobků, peníze a vykonávat pro něj různé služby včetně vojenských. Vesnice panovník půjčoval nebo prodával i s obyvatelstvem.

Podle dochovaných zpráv koupil klášter v Opatovicích od krále Přemysla I Otakara v r. 1229 obce Stěžery a Stěžírky. Byl to první král a získal také okoličný královský titul. Za jeho panování v Čechách a jeho bratra nastal rozhodný obrat v českých dějinách. Dle záznamů z r. 1377 jsou Stěžírky mezi vesnicemi kláštera Opatovického. Do zániku kláštera Opatovického patřila obec k panství knížeckému, které v r. 1437 vlastnil Diviš Bořek z Miletínka.

Dalším majitelem od r. 1421 do r. 1539 bylo město Hradec Králové, dále přívrženec českých bratří Felix Pravětický a postupně jeho synové. V r. 1547 bylo městu HK odňato a prodáno Janu z Pernštejna. Ten prodal obec ještě s několika okolními obcemi Zdenku Zárubovi z Hustiřan. V r. 1650 to byl rod Harachů a to až do r. 1777, kdy byly panské pozemky za pravidelný poplatek přiděleny poddaným. Tímto se prakticky rušila robota.

R. 1654 zde zůstalo jen 12 chalup a z nich ještě polovina pustá.

MÍSTNÍ JMÉNO: Místní jméno = zdrobnělina místního jména Stěžery. Podle dr. Antonína Profouse prvotní tvar zněl Stežery a znamenal bidla, kůly, kmeny nebo ves Stežerů. S tímto jménem souvisí podstatné jméno stožár. Dr. Jaroslav Honc má za to, že jde o odvozeninu jména slovanského kmene Stezarů, kteří střežili obchodní a vojenskou stezku.

POPIS OBCE:Obec leží při okresní silnici směr Hradec Králové – Nový Bydžov. Hradecký okres je sice řazen mezi kraje rovinné, avšak u nás je několik dosti značných kopců. Mírné stoupání je na okresní silnici před a za vesnicí. Ani sama obec není na rovině, asi čtvrtina obce je v kopci.

DOMY: Typickým znakem obce bylo, že chalupy byly rozptýleny a stavby uprostřed zahrad a za nimi hony polí. V r. 1654 bylo v obci 12 chalup, z nichž 6 bylo pustých, tj. neměli žádné pozemky, občané chodili kopat na panské. Uprostřed mezi chalupami se nacházel rybník, tvaru rozšířeného potoka, táhnoucí se po celé délce vesnice, a stavení číslo 5 (zbourané r. 1953) Rybárna. V 2. polovině 18. století byl rybník z důvodu častého přetékání vysušen a na jeho místě postaveny domy. V r. 1890 bylo v obci 38 chalup.

V roce 2005 žije v obci 321 obyvatel.

NADMOŘSKÁ VÝŠKA OBCE : 265 metrů nad mořem

20. STOLETÍ: Ani po 1. světové válce nedošlo v obci k podstatným změnám, protože pozemková reforma se vesnice nedotkla. Velkostatek, který by měl být podle tehdejšího zákona parcelován chyběl. Zemědělci hospodařili z části na svém, z části na obecních pozemcích a mnozí na pachtech od statkářů Šlégra ze Stěžer.

I když v okupaci nikdo nepřišel o život, přece jen 6 válečných let vesnici postihlo. Na nucenou práci do říše bylo v r. 1942 nakomandováno 6 mladých lidí. Na sklonku r. 1944 a počátkem jara 1945 se v okolních lesích zdržovalo mnoho zajatců, především sovětských a několik amerických letců, kteří museli nouzově přistát. Místní občané jim potaji přinášeli stravu a oděvy. V 2. polovině dubna a počátkem května 1945 táhli obcí němečtí uprchlíci z východu.

Po osvobození se obec snažila dostihnout co bylo okupací zameškáno. Za nejdůležitější stavbu byla považována kanalizace, aby se zabránilo povodním. Investice byla dokončena v r. 1960. O 5 let později vystavěli brigádníci ve Stěžírkách koupaliště o rozměrech 50 x 30 m. Práce trvala 4 roky. V jubilejním r. 1968 dostala vozovka asfaltový potah.

SOCIALIZACE ZEMĚDĚLSTVÍ: Přesvědčovací akce o novodobém pojetí zemědělské velevýroby trvala mezi rolníky, kteří hospodařili na 386 parcelách několik let. V r. 1957 se zásluhou 2 rodin podařilo založit menšinové družstvo. Začalo hospodařit na 50 HA, což nezaručovalo žádné ekonomické výsledky. Na podzim přibylo dalších 26 přihlášek a půdní základna družstva vzrostla na 115 HA.

V roce 2005 jsou v obci pouze dvě rodiny soukromých zemědělců.

Z kroniky obce jsem vytáhla příklad, jak dříve vypadali domy, komu patřili atd.:

Např.: Selský grunt čp. 2. Tento jediný selský grunt byl v r. 1654 pustý (tj. neměl pozemky) a neosazený. Po tomto roce byly k němu přidány pozemky od chalupy Voštičkovské a spojením dvou gruntů vznikl tento statek. Na počátku 17. století držel jej hospodář, který se jmenoval Němec a dle něho nazýval se gruntem Němcovským. Od r. 1683 ujal se jej Jan Flašmar s manželkou. V letech 1713-1718 hospodařili tu manželé Petr a Kateřina Flašmanovi. Název „Flašmanská“ v jižním katastru obce mezi lesy jest vzpomínkou na bývalého majitele statku a těchto pozemků. Dalším hospodářem byl zde Jakub Halbrštát, syn Adama Habštáta z Charbuzic, který se na statek přiženil a po něm Jan Šťastný, který dne 2. 1. 1791 postoupil svému zeti Josefu Polívkovi za sumu 355 zlatých. V této době statek neměl již původní výměru pozemků, neboť byl v roce 1770 rozdělen na dvě části a vytvořen tu nový půlselský grunt číslo 3. Pozemků bylo 83 měřic 15 čtvrtí.

Nový hospodář obdržel tyto přídavky: Valacha za 50 zl., Klisny za 3 zl., Vůz špatný za 8 zl., Pluh za 1 zl. 30 kr.Brány za 45kr., Moučnice za 2 zl., Vařenice za 15 kr., Sudy dva za 30 kr.

V roce 1851 byly vykoupeny povinnosti: robota za 61 zl., školní desátek za 60 kr.

Staré dluhy: do kasy panství římského za gruntovní činži 31 zl. 57 kr. a nedoplatek za kontribučenské obilí 29 zl. 10 kr. Další majitelé:2. 7.1801 Josef Polívka za 1445 zl. 30 kr., 25. 5. 1840 Jan a Anna Polívkovi, roz.Vančurová, 21. 12.1892 Ignác polívka, ½ postoupil manželce, 9. 5. 1893 Marie roz. Laholová, 25. 8.1921 František a Anna Polívkovi, 25.3.1948 Stanislav a Marie Polívkovi, roz. Vojtěchová.

Nyní mají v tomto stavení soukromé zemědělství dcera Stanislava a Marie Polívkových s manželem.

ZPRACOVALA : MONIKA ZADROBÍLKOVÁ, ŽÁKYNĚ VOŠ ROZVOJE VENKOVA HOŘICE

SAMOSTATNÝ STÁT ČESKOSLOVENSKÝ

BY SLAVIL 90 LET 1918 – 2008

Již čtvrtý rok trvá první světová válka 1914 – 1918, proklínaná lidmi všech národů. Umírají tisíce mladých lidí za výmysly vládnoucí skupinky lidí, nesmysly a neschopnosti politiků, s požehnáním všech možných náboženství. Je po žních roku 1918, ale nelze koupiti trochu obilí, vše je zrekvírováno pro účely válečné. Chudoba je údělem všech občanů i stěžerských.

Jak zapsal pan učitel Augustin Mindl : „Konečně si všichni oddechneme. Dne 28. října 1918 přišla do Stěžer radostná zpráva. V Praze byl prohlášen samostatný československý stát. Čechové po 300 letech vykořisťování, utiskování od vlád vídeňských si oddychnou. Vždyť menšina Němců v zemi české požívala větších privilegií nežli Čechové. Úřední řečí byla Němčina, soudcové a úředníci podlézali Vídni. Za války byla země česká přímo olupována, vše se rozkrádalo a odváželo a pokud někdo z lásky dával na Červený kříž, se pak dozvěděl, že i to výtečníci rozkradli pro svoje obohacení.“

Přes všechny hrůzy válečné, ale nejlepší muži národa pod vedením pana profesora T. G. Masaryka pracovali, jednali a prosazovali vznik samostatného státu československého, jako sjednocující a spojovací most uprostřed Evropy. Také v naší obci lid jásá, schází se v hospodách i na veřejnosti a nabízí své služby vzniklému orgánu moci „Národnímu výboru“. V našem kostele svatého Marka byla 1. listopadu 1918 uspořádána slavnostní mše, které se zúčastnila celá obec, úředníci harrachovského velkostatku a Hospodyňská škola. Slavnostně byl zazpíván chorál „Svatý Václave“ a naše krásná hymna „Kde domov můj“. Jediné oko nezůstalo suché a jako vždy v pohnutých dobách všichni přísahali: „Kéž stále panuje mezi námi svornost a láska!“ Hned nato, ještě v říjnu vypukla ve Stěžerách španělská chřipka a mnoho, hlavně starších lidí zemřelo.

Obrovskou starostí nejen pro rodiny, ale i pro celou obec bylo na 95 odvedených mladých mužů ze Stěžer a Stěžírek, kteří bojovali na všech frontách. Mnozí zběhli, protože za Rakousko nechtěli bojovat a vrátili se domů jako legionáři z Francie, Itálie a Ruska. Mnozí zaplatili i životem. Na jejich počest máme též v obci vybudován krásný pomník padlých, který měl být odhalen 7. června 1929. Při přípravě odhalení se ve čtvrtek přehnala obcí větrná smršť a přípravu zničila. Vše se rychle opravilo, ale v den odhalení přišlo krupobití a průtrž mračen. Tak se vše odložilo o jeden týden.

Na pomníku je vzpomínka na ruského legionáře V. Bohdaneckého, italského legionáře J. Jägra, vojáky J. Bednáře, F. Bendla, K. Bendla, F. Blažka, F. Drnka, F.Honce, K. Honce, J. Jirouska, V. Jirouska, V. Matouška, E. Pacovského,F. Pilnáčka, J. Pluhaře, F. Pultara, J. Radoně, F. Šandu, J. Šandu, V. Šandu, J. Šejvla, J. Šotolu, V. Tikala, V. Tomáška, J. Ulrycha. Takto zaplatili naši stěžerští muži za zbytečnost válčení.

Na vzniku nového státu ČSR – Československé republiky 28. října 1918 měla též obrovský vliv občanská, vlastenecká a vojenská připravenost v obci Sokolské, kdy přípravě k samostatnému státu bylo podřízeno každé cvičení pod heslem:„ Paže tuž – vlasti služ!“ Také nová obrana státu 1918 byla založena na legiích a Sokolu.

Vše je již dnes minulostí, nadšení a odhodlání našich předků je již dnes mnohému těžko

pochopit, lze snad jen říci – doba byla taková.

Na oslavu míru a ke vzniku ČSR, též jako vzpomínku padlým byly i ve Stěžerách vysazeny 2 „Lípy svobody“ a to před Národní školou. Velký průvod, pak proslovy, slavnostní kroje Sokolů, Hasičů, tak se 4. května 1919 vysadily lípy. Čas plynul, došlo k různým úpravám cesty a chodníků a lípy začaly překážet. Stěžerští radní rozhodli jednu z lip přesadit k novému pomníku padlých a pod ni umístili kamennou knihu s nápisem: „Lípa svobody 28.10.1918“. Tak se stalo 3. listopadu 1933. OK (volné zpracování podle zápisků z kroniky obce Stěžery)

4O let poté 1968 – 2008

Obec Stěžery v roce 1968 měla 872 obyvatel. Domů bylo 192, kdy poslední dům dostavěli ke hřišti Dočekalovi a Miškovi. Předsedou Místního národního výboru byl již nemocný František Klouček, tajemníkem byl Zdeněk Matějka, administrativní pracovnicí Růžena Košťálová, pomocnicí Božena Štěrbová.

Zajímavý, očekávaný, radostný, smutný, otřesný rok začínal. Události v naší zemi se dotkly též naší obce. Najednou se opět začalo veřejně hovořit o

T.G. Masarykovi a o padesátiletém výročí vzniku naší republiky ČSR.

Po druhé světové válce byli všichni lidé nadšeni osvobozením naší vlasti Sovětským svazem a podporovali KSČ. Pomalu nadšení mizelo, když byly násilím sebrány továrny, pak dílny, pak i maloobchody, když zemědělcům byl sebrán majetek, znárodněna půda, odveden do společných stájí dobytek.

Ve Stěžerách naštěstí nedošlo k žádným ostrým sporům, ani k vystěhování statkářů při násilné kolektivizaci a vzniku JZD. Později vyprávěli na besedě živnostníci, že vedoucí představitelé stěžerské KSČ se chovali slušně, když převzali řízení obce, protože byli mnohdy ve válce živnostníky podporováni i potravinami a obec držela pohromadě.

Nakonec to vše vypadalo až do roku 1968 skoro vpořádku, každý i lenoch měl práci, mohl si koupit základní jídlo a zajít do hospody. Noviny ani rozhlas o nepravostech nikdy neinformovaly, SNB ( Sbor národní bezpečnosti – Policie) zvládali odpor rychle a vše bylo normální. Problémy se tutlaly, a když někdo slyšel o vrahu Stalinovi, popravách našich lidí, měl strach, nebo nevěřil. 4/5 obyvatel byli nestraníci a trpně poslouchali své vedení, prezidenta A. Novotného a nařízení Sovětského svazu. Napětí rostlo také mezi členy KSČ, až přišla naděje :

- 5. ledna 1968 ÚV KSČ rozdělil funkce 1. tajemníka a prezidenta

( Alexandr Dubček a Antonín Novotný)

- 22. února 1968 už byl Leonid Brežněv v Praze

- 22. března 1968 abdikoval prezident Novotný

- 29. března 1968 nový prezident, starý armádní generál Ludvík Svoboda

- 6. dubna 1968 vláda podala demisi – probíhá rehabilitace politických vězňů, hospodářsky postižených a legionářů z první světové války

- 9. dubna 1968, nová vláda - Josef Smrkovský

- 3. června 1968 – velké cvičení Varšavské smlouvy na našem území – strašidlo na neposluchy

- 27. června 1968- prohlášení inteligence „ 2000 slov“ jako apel na slušnost

- 25. července 1968 nařízené jednání od SSSR v Černé nad Tisou a slib o nezasahování do našich vnitřních věcí

- 20. srpna 1968 ve 23 hodin vojska Varšavské smlouvy v plné zbroji vstupují na naše území

- 21. srpen 1968 – zabrána letiště a kolony vojsk okupují celé naše území, ohromný odpor našich obyvatel i představitelů KSČ, ničení označení směrovek na silnicích, okupační vojáci se diví, že u nás není kontrarevoluce a nikomu neubližujeme.

Do Stěžer dorazila okupační vojska polská a usadila se na polích okolo písníku „Rykláku“ u Hřibska. Obrovské množství, snad 1.000 tanků, aut , kanónů vytvořilo vojenský stanový tábor. Vojsko si vynutilo odběr pitné vody ve chlévech dnes již zbouraného, ukázkového statku (dnes domky západně od sochy sv. Marka). Nakonec jezdili i do „Požární zbrojnice“. Vojáci byli naštvaní, protože byli svými politruky vyhecovaní, že se vraždíme. A my zatím chceme jen svobodu, bez příkazů Sovětského svazu.

Když byl umlčován pražský rozhlas a televize posloužil vysilač v Charbuzicích a byli jsme zde první kdo prodloužil agónii umírající svobody. Poláci později začali chodit i do hospody „ Na Křižovatce“ („První obecní“), kde se nejdříve hádali, trochu řinčeli samopaly, ale pak se styděli, že sem vůbec byli donuceni vniknout. Zbyl po nich jen nepořádek, poničený písník a pole. Poláci pak jeli domů, ale armáda SSSR dlouho, dlouho zůstala.

Bylo jasné, že SSSR se svého dominia nikdy nevzdá a naše bláhové představy o svobodě, pravdě, která zvítězí jsou pouze, krásné představy. Milná byla naděje, že KSČ udělá obrodu ve svých řadách a vše bude krásné!

Velkou slušností našich stěžerských představitelů KSČ byly 3 vlepené listy do kroniky obce ze dne 29.1.1970 bez žádného podpisu, které překrývají emocionální zápis kronikáře Otto Kučery seniora, kdy v jiných obcích popsané stránky byly vytrženy. Předkládám výňatek z nařízených listů: „Pravicové síly ve vedení strany měly styky s politickým podsvětím, jako „Klub angažovaných nestraníků“ a K 231 (nespravedlivě trestaní), kde se sdružovaly protisocialistické a kriminální živly nejrůznějšího ražení a popíraly, hanobily 20 leté úsilí socialistické výstavby v naší zemi. Vždyť tisíce komunistů z různých úseků se dožadovali zákroku od našich spojeneckých zemí. Aby předešli nejhoršímu vyslali svá vojska na obranu socialismu. Členové naší vesnické organizace stojí na zásadách marxismu-leninismu a tuto politiku budou prosazovat nadále.

Tehdejší dodatek zoufalého kronikáře: „ Prosím, aby si čtenář opravil můj bezprostřední a dosud nevyzrálý názor na události roku 1968 a případně si opravil své mínění podle tohoto dopisu, který mi zaslal výbor KSČ Stěžery v lednu 1970.

Státní svátek - 8. květen - Den osvobození

Konec války ve Stěžerách bylo cítit všude. Škola byly rozpuštěna a ve třídách byly zřízeny ubikace pro německé vojáky. Děti si chodily pro úkoly vždy ráno. Němci bydleli i ve všech sálech místních hostinců v patrových postelích. I když všichni cítili konec, chodili němečtí důstojníci v naleštěných holínkách zpupně středem cesty.

A pak se objevily kolony „národních hostů“. Byly to mnohdy celé vesnice Němců, kteří prchali z míst kam se blížila fronta. Z míst, která kolonizovali za války. Byl to žalostný pohled na „nadlidi“, jak si říkali, špinavé a nemocné děti, starci s povozy a ženami, které drkotaly po rozbitých cestách se zbytkem majetku, mnohdy jen svázaném v uzlíčku. Nejhorší že nevěděli kam jet. Jeden proud přijížděl od Hřibska, druhý od Těchlovic a proti nim třetí od Kuklen.

Do tohoto zmatku přicházely do obce i proudy zajatců. Angličané, Francouzi, Poláci, Američané, kteří byli voděni v celých četách i rotách. Lidé jim házeli poslední zbytky jídla, chleba. Zvlášť žalostný byl pohled na zajatce ruské, které Němci nenechali odpočinout a nikdo jim nesměl nic dát k jídlu. Teprve poslední dny, kdy v zámku byl zřízen zajatecký tábor, nechaly stráže nakrmit zbědované zajatce.

3. května přišli do obce dva partyzáni, kteří popili v místní hospodě a rozhodli se přepadnout místní školu, protože měli granáty. Moc práce dalo štamgastům je slušně vyprovodit z vesnice, aby nám nezničili zbytečně školu. A pak to začalo. 5. května rozhlas oznámil pražskou revoluci a ve Stěžerách se začali strhávat německé vlajky a vyvěšovat ukryté naše i když Němci ještě obec neopustili. Mladí nadšenci se okamžitě ozbrojovali, kde se dalo a vytvářeli hlídky, které hrdinně chodili po obci vedle Němců. Němci sice žádali na OÚ sundání vlajek, ale pak v noci ze 7. na 8. května potichu obec opustili. Po pražské cestě od Hradce Králové se valily prchající kolony německých vozidel a zbytky vojsk směrem na Prahu před Rudou armádou. Naši výrostci si nechali v kovárně udělat ocelové ježky, které odvážně házeli pod jedoucí vozidla na státní cestě. Vozidlo prorazilo pneumatiku a Němci ho svrhli do příkopu aby nepřekáželo. Někdy i do něho střelili pancéřovou pěst a naskakovali na další vozidla. Příkopy se tak plnily vraky aut, motocyklů, vojenské techniky a šikovní Stěžeráci si je doma opravovali a jezdili s nimi. Hlídky domobrany již zajímaly vzdávající se Němce, kteří se mnohdy ukrývali v již tehdy rozkvetlé vysoké olejce. Pak ráno 9. května 1945 se od Hradce Králové na Prahu objevily první ruské tanky. Všichni lidé je srdečně zdravili a těšili se z konce druhé světové války. Na všech domech vlály československé a rudé vlajky.

I dnes by měly vlajky zavlát na všech domech jako připomínka zbytečné války a zbytečného povyšování jednoho národa, jedné rasy nad druhou.

Rudá armáda ve Stěžerách

RUDÁ ARMÁDA ve Stěžerách se objevila podle zápisu v kronice 10. května 1945. Věnování velitelů zní: „V den setkání s důstojníky Rudé armády ve Stěžerách. Děkujeme za radostné přijetí.“ Po ukončení bojů se přes naši obec vracelo stádo mnoha tisíc koní, kteří byli používáni ve válce k transportu materiálu i k bojovým operacím. Nemocní a zranění zůstali ve statku, s ostatními odjeli místní kočí až na hranice Sovětského svazu. Mnoho stakanů vodky bylo vypito s osvoboditeli a mnohá přátelství navázána. Bohužel až příští roky zanechaly stopy v české duši, nemožnost svobodného rozhodování ve vlastní zemi a nešťastná okupace v roce 1968 potlačily nadšení a poděkování z května 1945.

Rodina Janáčkových z Hřibska a II. světová válka 1939 - 1945

Generál Janáček, který v této době žil v Hřibsku byl zetěm rodiny Polákovy ze stejné obce. V době první Československé republiky byl generálem československé armády. Po německé okupaci v roce 1939 byl demobilizován, opustil armádu a věnoval svou péči hospodářství v Hřibsku. Do jeho zdánlivě poklidného venkovského života vstoupila II. světová válka. Na počátku května 1945 v důsledku válečných úspěchů americké armády v západních Čechách a následném jednání Američanů s německou generalitou ve Velichovkách se rozhodla německá posádka v Hradci Králové kapitulovat a urychleně odjet před Rusy do americké zóny směrem k Plzni. Tuto skutečnost oznámili Němci v květnu 1945 tehdejším představitelům Hradce Králové. Tito představitelé města začali sestavovat tým lidí, který bude s Němci o podmínkách kapitulace vyjednávat. Součástí tohoto týmu musela být vedle občanů zastupujících civilní správu přítomna i vysoce postavená osoba z vojenských kruhů, nejlépe s hodností generála. Lze si totiž těžko představit, že by Němci jednali o kapitulaci vojska s nějakou nižší vojenskou šarží. V této souvislosti odjel generál Janáček z Hřibska, oblečen do svojí generálské uniformy 6. 5. 1945 na jednání o německé kapitulaci do Hradce Králové. Po dohodě s generálem Němci opustili Hradec Králové 8. 5.1945, aniž by město bylo vážněji jejich ústupem zasaženo. Obyvatelstvo neutrpělo v této souvislosti újmu. Odpovědnost za správu města Hradce Králové převzali okamžitě hradečtí zástupci. Rusové přijeli do Hradce Králové 9. 5. 1945 v době, kdy město bylo již v československé správě. Je třeba říci, že přestože se nejednalo o překvapující hrdinství, hřibecký občan, generál Janáček přispěl tak svým dílem ke klidnému ukončení války v Hradci Králové. Tento člověk se rozhodl splnit v daném okamžiku svoji vojenskou a občanskou povinnost. Za to mu jistě patří toto poděkování. Generál Janáček je pohřben v hrobce rodiny Polákových na hřbitově v Libčanech. Ing. Jiří Štěpánek jun.

Havelské posvícení ve Stěžerách

Bylo, nebylo. Kde dnes stojí Stěžery prostíraly se za dávných a dávných časů hluboké lesy ve kterých žilo volně spousty zvěře i ptactva a které vábily lovce z celého božího světa. Lákali je statní paroháči i silní štětináči. Jednoho podzimního dne v těchto místech lovil také sám kníže Oldřich. Když se hnal za statným jelenem oddělil se od své družiny a v hustých lesích zbloudil. Kůň i jezdec pozvolna umdlévali a noc se pomalu vkrádala do černého lesa. I družina Oldřichova byla znavena marným hledáním svého pána a nevědomky se vzdalovala svému pánovi do polabských vesnic. Unavený kníže bez cíle se loudal šeřícím se lesem až zabloudil na mýtinu, kde stála malá chaloupka a doutnal uhlířský milíř. Zde na kládě seděl hustým vousem a dlouhým vlasem zarostlý chlap u něhož se krčila drobná žena a usměvavý klučina. Jakmile uviděl uhlíř příchozího vstal a šel mu s úsměvem vstříc a uctivě ho vítal i když ho nikdy neviděl a neznal. “Buď vítán ctihodný pane, pokud v míru přicházíš.“ „Kdo jsi uhlíři a kde to jsem?“, ptal se kníže. „Jsem Havel Stěž a v těchto lesích těžím dřevo a pálím uhlí pro lidi celého kraje. Zde je moje žena Tera a synek Petr.“ Protože již byla tma zůstal kníže u Stěžů na noc a požádal Havla aby ho ráno vyvedl na vrch Pašát, kde se rozešel se svou družinou. Tera knížete pozvala do chaloupky, kde ho pohostila na rožni pečenou slípkou a sladkou medovinou od lesních včel. Dlouho do noci Oldřich poslouchal historky Stěžovy rodiny o jeho otci, dědovi a hrůzostrašné příběhy lesní. Nejstrašnější přízrak zde odjakživa byl bílý, nesmrtelný kanec, který zlé lidi nečekaně napadne a potrhá tak, že mnohdy zemrou.

Pak Havel uložil knížete na dřevěnou palandu potaženou kančí kůží a sám s rodinou ulehli u ohně na zemi.

Časně ráno se kníže rozloučil s uhlířovou ženou Terkou a synem Petrem a v doprovodu Hynka se vydali na Pašát. Náhle se na Oldřichova koně vyřítil obrovský černý kanec a jeho bílé kly srazily koně na zem. Štětináč se hned sápal po knížeti. Hynek Stěž nezaváhal uchopil kance svými silnými pažemi a mrštil jím o nejbližší dub, až to celým lesem zadunělo. Vzápětí ještě kníže Oldřich proklál kancovo srdce oštěpem. Poté se obrátil na Hynka řka: „ Slyš Havle Stěži ! Víš koho jsi zachránil a koho jsi nechal přenocovat ve svém příbytku? Jsem kníže Oldřich, který celou tuto kotlinu až k Labi, dává tobě a tvým potomkům za dobro, které jsi mi způsobil k užívání. Prohlašuji tě za rytíře a svého přítele.“ Užaslý Hynek rozpačitě děkoval a pak vyvedl Oldřicha až na vrch Pašát, kde Oldřich zatroubil na lesní roh a po chvíli je nalezla zoufalá knížecí družina.

Uplynulo několik dní a k úžasu uhlíře přijela knížecí družina s několika rodinami, vykáceli velký kus lesa a postavili tvrz s věží. Již v příštím roce vypěstovali Stěžáci na mýtině první obilí a sám kníže Oldřich se ve stejný den 20. Října, kdy byl zachráněn uhlířem přijel podívat a pochválit úrodu a práci nových osadníků.

Tyto oslavy se pak staly největším svátkem všech Stěžáků a vždy neděli po 20. říjnu každý správný Stěžák si připomíná slavné zachránění knížete Oldřicha a poděkuje za úrodu a dobrou práci, kterou jim sám kníže zde přidělil prvním posvěcením.

Stěžákova tvrz se postupně obklopila novými domky sousedů, kterým se pod vedením Hynkova syna Petra dobře vedlo a rádi vzpomínali o posvícení na podivnou událost.